Útěk
Bylo něco po půlnoci a malí asi šestiletý chlapec procházel hrůzu nahánějícím hradem. Hradem pána zla-Lorda Voldemorda (divíte se co tam dělal? Asi nejste sami).
Chlapec vypadal dosti nervózně. Byl menšího vzrůstu a štíhlé postavy. Dnes hnědé oči ladili s hnědými vlasy. Proč tak vypadal jen dnes? To proto, že je metaformág. Normálně měl zlaté vlasy a černočerné oči. Tuto podobu však moc nepoužíval (divíte se mu? Já ne).Jmenoval se Julius Thomas Radll, syn Toma Radlla, také přezdívaného Lorda Voldemorda a Eleny Párkrové-Radlleové.
V ruce držel nějaké noviny a pomalu přicházel k dubovím dveřím od pokoje své sestry. Tam se zastavil a jakoby se rozmýšlel jestli vejít nebo ne. Po chvíli přece jen zaklepal.
Ozvalo se tiché ,,Dále“ a Julius vstoupil.
,,Ahoj Liz. Potřebuji s tebou mluvit.“ Celou dobu co mluvil se díval do země, ale teď se podíval na svou sestru a musel se začít smát. Vypadala hrozně. Měla zeleno-žluté vlasy a rudé oči. Ještě sem zapomněla napsat její jméno- Elizabeth Radlleová (odteď Liz).
,,No nesměj se. Já metaformágství ještě neumím používat jako ty. Vždyť se to učím sotva pár minut.“
Abyste pochopily rod Radllů je dědicem všech zlých tvorů a rod Párkrů zase všech tvorů na straně dobra. Své schopnosti dostávají v pěti letech . Tolik teď bylo Liz a tak dostala zvláštní schopnosti. Ty se budou projevovat postupně, podle toho jak rychle se je naučí používat.
,,Jo, to možná, ale stejně vypadáš legračně.“ Smál se Julius.
,,Už s tím přestaň!“ Okřikla ho. „Radši mi řekni jak se vrátím do normálu.“ Dodala.
„Ty někdy vypadáš normálně?“ Dobíral si jí, ale když zachytil její vražedný pohled radši ji řekl co má dělat.
Liz se po chvíli zase přeměnila do své normální podoby. Teď měla černočerné vlasy a zlaté oči.
„Tak proč si přišel?“ Otázala se Liz. Julius se ošil. Celou dobu držel v ruce noviny.
,,No, v.víš...R.radši s.si t.to p.předčti.“ Vykoktal a podal ji noviny.
Liz si je zaraženě vzala a začala potichu číst. Na hlavní straně byl velký nápis: NA MUDLI ZAÚTOČIL ČERNOKNĚŽNÍK, KTERÝ SI ŘÍKÁ LORD VOLDEMORD.
V tu chvíli ji došlo, proč je její bratr nervózní, vždyť jejich otec si nechává říkat Lord Loldemord (odteď Volďas). Po té co dočetla se jen zděšeně dívala do zdi.
„Co to je?“ Optala se po chvíli.
„Denní Věštec, kouzelnické noviny z Anglie. Našel jsem je u mámy.“ Vysvětlil ji Julius.
„U mámy? Takže ona o tom ví. To snad není možné. Snad taky nevraždí.“ Mluvila Liz.
„Nevím jestli o tom věděla, ale teď o tom ví. Stejně jako my.“ Odpověděl.
„Co budeme dělat? Přece ho nemůžeme nechat vraždit.“
„To né, ale co chceš dělat. Vrhnout se na tátu z úkrytu a mlátit ho dokud neslíbí, že přestane vraždit. To je absurdní.“ Pravil Julius.
„Takže ho chceš nechat vraždit a tvářit se, že se nic neděje.“ Ptala se nevěřícně.
„To ne, ale nejdřív by jsme si měli promluvit s mámou a až potom se rozhodnout.“ Promluvil moudře.
„Máš pravdu. Tak jdem.“ Přitakala a už chtěla jít.
„Počkej přece. Je jedna ráno. To jim chceš vtrhnout do pokoje a zbudit mámu i tátu. Počkej do rána.“ Kroutil nad ni hlavou.
„Dobrá co chceš do té doby dělat.“ Otázala se.
„Spáát“ Řekl a zívl. „Dobrou noc“ A odešel.
„Dobrou.“ Stačila ještě křiknout Liz a sama šla spát.
O osm hodin později vstávala. Oblékla se a šla na snídani. Cestou minula mnoho dveří. Sešla o dva patra dolů a vešla do dubových dveří. Uvnitř už seděli její rodiče a bratr.
„Dobré ráno.“ Pozdravila Liz s úsměvem.
„Dobré“ Odpověděli všichni zborem.
Liz si sedla a bez řečí začala jíst. Po jídle kývla na Juliuse a oba odešli (děti).
„Tak co s tím budeme dělat?“ Vypálila na Juliuse Liz.
„Klid však jsme se dohodli, že nejdřív promluvíme s mámou.“ Řekl klidně Julius.
„Jo jo, já vím. Jen jestli se něco nezměnilo“ Odpověděla mu.
„Nezměnilo se nic. Tak jdeme za mámou?“
„Jasné.“
A tak vyšli. Před soukromím pokojem jejich matky se zastavili a zaklepali.
„Dále.“ Ozvalo se zevnitř. Liz a Julius se na sebe podívali a vešli.
„Ahoj mami.“ Řekli unismo.
„Ahojte zlatíčka.“ Usmála se na ně Elena.
„Mami výš něco o tomhle?“ Zeptal se Julius a podal jí Denního věštce.
„Zlatíčka musíte pochopit, že vás tatínek má rád a jenom je jiný než ostatní. Vždy se k vám choval mile a dokonce to tak i myslel.“ Začala mluvit jakmile si všimla úvodního nadpisu.
„Takže o tom víš?? Ty ho v tom podporuješ??“ Zírala na ni nevěřícně Liz.
„Ne podporuji ho. Váš otec je ke mně i k vám milí a já ho miluju.“ Zchladila ji Elena.
„A proč jste nám to neřekli?“ Ptal se zas Julius.
„Jste ještě příliš mladí na to, abyste chápali co se děje.“ Odvětila Elena.
„Ano jsem malí, abych tě pochopil. To budu vždy, protože tohle nepochopím nikdy.“ Vyjádřil se Julius.
„Julius má pravdu. Ani já to nikdy nepochopím.“ Dala mu za pravdu Liz. S tím oba (Liz a Julius) odešli.
Kráčeli rovnou do pokoje Juliuse.
„Tak co chceš dělat nyní. Máma s ním v podstatě souhlasí.“ Optala se Liz.
„Nevím. Opravdu nevím. Ale už tu nechci zůstat.“ Řekl rozhodně.
„Já taky ne, ale kam chceš jít??“ Optala se Liz.
„Kamkoli jen pryč. Půjdeš se mnou?“ Vysvětlil ji Julius.
„Jasně. Přece bys se o sebe nepostaral. Vždyť to neumíš.“ Přitakala Liz.
„To teda umím. Jak se odtud dostanem?“
„Přes les.“
„A kdy??“ Optal se znovu.
„Dnes v noci. Zítra je úplněk a je tam mnoho vlkodlaků.“
„Beru. Změníme si tvář a zdrháme“ Zaradoval se Julius.
„Myslíš si, že to půjde tak lehce?“ Strachovala se Liz.
„Nevím, ale doufám.“
„Dobrá já půjdu do knihovny. Tak ahoj.“ Rozloučila se s ním Liz.
„Jak to můžeš v té knihovně pořád vydržet. Tak ahoj.“ Nechápal Julius.
Liz se uchýlila do knihovny a začala číst různé knihy.
Julius se zamyslel, jakou mají možnost, že utečou. Věděl, že je to nepravděpodobné, ale věřil sobě i své sestře.
U večeře bylo nepříjemné ticho.
Najednou začal Volďas mluvit: „Vaše matka mi říkala, že už víte co dělám. Chci tedy, aby jste se odteď učili černou magii.“
Liz chtěla něco namítnout, ale Julius li stoupl na nohu.
„Jasně. Rádi.“ Řekl.
Po večeři se Liz a Julius sešli u Liz v pokoji.
„Proč si mě zastavil a tátovi kývl??“ Ptala se Liz svého bratra.
„Protože takhle táta nepojme podezdření, že chceme zdrhnout. Co si myslíš, že by udělal, kdyby ses s ním začala hádat. Zamkl by nás a nechal by nás hlídat. To by sme nezdrhli nikdy.“ Pokáral ji Julius.
„Na to jsem nepomyslela. Kdy utečem.“
„Jakmile rodiče usnou. To znamená kolem 3:30. Tak chodí spát vždy.“
„Dobře.“ Přitakala Liz. A tak čekali a čekali.
Ve tři se začali balit. Po deseti minutách byli připraveni a ještě si změnili tvář.
„Tak už půjdem, ne?“ Zeptala se nervózně Liz.
„Jo. Jdeme.“ Zavelel Julius.
A šli. Pomalu se plížili temným hradem. Za každým zvukem se zděšeně otáčeli. Naštěstí se dostali nezpozorováni z hradu. Teď je čekala horší část plánu-Temný les.
„Jdeme nebo si to ještě rozmyslím. Je tam tolik nebezpečných tvorů.“ Roztřásla se Liz.
„Jo jo. Taky mi z toho de mráz po zádech, ale radši se nechám sežrat vlkodlaky než zůstat tady.“ Rozhodl se a šel dál. Liz potichu našlapovala za ním.
„Tady pozor je tu propast.“ Upozornila Juliuse po chvíli Liz.
„Já vím.“ Řekl a propast obešel.
Takto pokračovali dál.
„Mě se to nezdá. Jde to nějak lehce.“ Pochybovala Liz.
„Buď ráda.“ Odvětil Julius.
3li až do rána a nepotkali žádné zvíře, což začalo být divné i Juliusovi, ale byl rád. Došli na malou mítinku a tam se zastavili.
„Měli bychom si odpočinout.“ Odtušil Julius.
„Jo to je pravda. Už sotva stojím na nohou.“ Sesunula se a zem Liz.
„Tak se prospíme.“ Řekl Julius a taky si lehnul.
„Dobrou.“ Zašeptala Liz a už spala.
„Dobrou.“ Odvětil Julius a následoval svou sestru do říše snů. Ani jeden si nevšimli několika párů očí, které je sledovali.
Přibližná podoba Juliuse 
A toto je přibližná podoba Elizabeth
