Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konečné rozhodnutí

9. 5. 2008

Ták další. Barvy jako vždy.

  Vysvětlila jsem Írimë jak to na tomto světě chodí. Dokonce jsme si i stihly najít nějaké bydliště. Teď sedíme u snídaně a mlčky jíme chleba se salámem.

  Alexis? Slyšíš mně, nebo mně zase ignoruješ??“ Ozve se mi najednou v hlavě. Poznám po hlase, že je to má milá sestřička Hannah.

  „Slyším tě a vůbec jsem tě neignorovala.“ Bráním se taktéž v duchu. „Kde vůbec jsi??“

  „Ve štábu. Kde ty?? Jak to jde s Voldym??“ Vychrlí na mně otázky.

  "Nejsem s ním. Zmetek!! Hledá Božskou zbraň a ví kde je první hádanka.“ Zanadávám.

  Tak budeš s Řádem?" Zajímá se.

  „Co mi zbývá??“

  „Nic !Řeknu Brumbálovi kdo jste, mi věřil!!“ Co?? Ona řekla nějakému člověku pravdu?? To je nemožné!! Jak mohla?? Tohle je to jediné, co já dodržuji!! Nikdo nesmí vědět, že jsem něco jiného než člověk!! Dodržuje se to už od pradávna a ona to poruší!!

  „Zbláznila jsi se?? Porušuješ pravidla!! To se nesmí!!! Moc dobře víš, že já je respektuji a proti nim půjdu jen když to bude NUTNÉ!! A to teď NENÍ!!“ Křičím po ní.

  „Alexis!! Uklidni se.“

  „Já jsem klidná.“

  „Pojď do řádu.“

  „Počkej chvíli. Nejdřív vše vysvětlím Irimě a pak půjdu za Brumlou. Nehodlám mu říci kdo jsem. To  ŽÁDNÉM případě!! Takže ani nemůžu ukázat, že vidím tento zpropadený dům“ Upozorním ji.

  „Dobře, dobře!! Stejně už jsem mu to řekla!!" Šokuje mne sestra. Jak se mohla opovážit??

  „Jdu radši k Voldymu.“ Oznámím a ve svém pidimozečku se snažím vymyslet jak se nepozorovaně (aniž by to věděla sestra) dostat do řádu.

  „Neříkala jsi, že je to zmetek??“

  „Ale alespoň neví, kdo jsem.“ Jej!! On to vlastně taky ví!! To je blbý!!

  „Tak dobře, jdi si k němu!! Mně je to jedno!!“ Tentokrát jsem sestru asi dost naštvala. V tuto chvíli je mi to jedno. Radši se odpojím. Nechci ji už poslouchat!!

  „Co bys dneska chtěla dělat??“ Otočím se na Írimë. Ta jen pokrčí rameny. Proč nemluví??

  „Jak se v novém světě cítíš??“ Zase pokrčení ramen. Povzdechnu si nad její výřečností.

  „Hodláš dneska vůbec mluvit??“

  „Co máš vlastně v plánu??“ Promluví. Konečně!! Sice mi neodpověděla, ale komu to vadí??

  „Nevím. Ještě nevím, co budu dělat dále. Prozatím se pokusím naučit zdejší zvyky.“

  „Já budu dělat, že jsem cizinec… Co já vím, třeba z Laponska.“

  „Tak to je dobrý nápad.“ Zvolám nadšeně. Ona se jen pousměje.

  „A kdo je ten Vodylmort?“ otázá se.

  „Černokněžník. Blbec a sebestřední idiot.“ V mé mluvě je slyšet zášt.

  „Sebe---co??“ Zatváří se zmateně.

  „Sebestřední- Myslí jen na sebe.“ Vysvětlím.

  „Aha.“

  „Proč jsi se ptala??“ Zajímám se.

  „Ták!! Našla jsem o něm něco v knihách, ale...“ Popadne mně zvědavost. Co o něm mohou psát Elfové?? Ti snad nemají tak zmanipulované myšlení jako tady nebo nahoře.

  „Co jsi o něm našla??“

  „Známí kouzelník těchto dob.“ Zklame mě. Tak ani tady se nic nedovím. No nic no.

  „Tak toho moc není.“

  „To ne. Ale to nevadí, ne??“

  „Ne nevadí.“ Uklidním ji.

  „Alespoň, že tak.“

  „Když se budeš vydávat za Japonku, budeš si měnit vzhled.“ Snažím se změnit směr hovour.

  „Japonku né… Có třeba někoho z Norska?“ Navrhne.

  „To by bylo dobrý.“ Schválím nápad.

  „Asi jo… Kam půjdeme??“ Tím mně zarazí. Sama na tuhle otázku ještě neumím odpovědět. Tak radši řeknu jen fakta a svůj názor zamlčím.

  „Nevím. Navrhovala bych Anglii. Chtěla bych se zapojit do války. Ale tak, aby o mně nikdo nevěděl. Ráda bych začala od nuly a to moc nepůjde jestli budu mít za zadkem Brumbála a Voldyho, kvůli tomu, co jsem.“

  Dobře,na které straně, ale budeme Voldemort nebo Brumbál? O Brumbálovi mají Elfové celkem dobré mínění a o Voldemortovi také, ale tahle válka nás většinou nezajímá.“ Tím mně zarazí. Sama na tuhle otázku ještě neumím odpovědět. Tak radši řeknu jen fakta a svůj názor zamlčím.

  „To je težké. Voldemord- zabíjí a mučí. Chceš zabíjet a mučit?? Tak pak patříš do jeho družiny. Brumbál- chrání lidi, ale teky zabíjí. Sice jen smrtijedy, ale to je jedno. Takže pokud chceš chránit lidi a přitom zabíjet, tvé místo je zde. Třetí možnost ještě neexistuje. Leda, že by jsi něco nového založila.“ Írimë jen přikyvuje.

  „Tak kam chceš??“

  „Domů.“ Zavářím se smutně. Chudák!! Kvůli mně se tam nemůže dostat!! To je nefér!! Já se kdykoli nahoru dostanu, ale ona domů ne!!

  „Existuje ještě cesta??“ Zeptám se s nadějí v hlase. Tak ráda bych ji dostala zpět!! Aby byla šťastná se svou rodinou a přáteli!! Zavrtí hlavou, jakože ne.

  „Nebo, alespoň o žádné nevím.“

  „To je škoda.“ Hlesnu. Írimë zase jenom přikývne.

  „A když tam nejde, tak kam??“

  „Zůstanu tu…“ Pokrčí rameny. „Pokud vím, kouzelníci mají takové ty klacky…“

  „No jo… Myslím, že se to jmenuje.. Hůlka!!“ Írimë jen cosi zamručí.

 

  Uběhly už asi tři hodiny. S Írimë jsme se rozhodly, že se přidáme k Brumlovi. Ale aby nás nepoznal, změnily jsme si podobu. Já teď měla vlasy s snad všemi barvami duhy. Čokoládově hnědé oči svítili do stmívajícího se prostředí. Zato Írimë má černé vlasy a šedé oči.  Pomalu se blížíme k Bradavickému hradu. Konečně ho vidíme. Majestátný hrad tyčící se do výšky.

  „Páni.“ Unikne mi. Nikdy jsem neviděla takovou krásu. Skoro všechna okna jako by zářily. „Jdeme??“ Otočím se ještě na Írimë. Ta jen kývne a zamíří do hradu. Dovnitř se dostaneme celkem bez problémů. V hradě se na nás zvědavě dívají studenti. My však pořád míříme k ředitelně.

  Konečně se objevíme před chrličem. Rozhlédnu se. Nikde nikdo. Mávnu rukou a chrlič se odkloní. I s Írimë vyjdeme schody. U dveří se naposledy zastavíme. Nadechnu se a zaklepu. Teď už není cesty zpět.

  „Dále.“ Ozve se Brumbálův hlas. Pomalu zmáčknu kliku a vejdu dovnitř. Za mnou vejde Írimë. Vidím tam Brumbála (dlouhé bílé vousy, pomněnkově modré oči) a nějakého muže. Vlastní na pohled mastné vlasy a ocelově černé oči. Nevinně se na ně usměje (já nic, já nestvůra).

  „Brumbále, myslel jsem, že teď nic nemáte.“ Pohlédne vyčítavě na Brumlu.

  „Shoda náhod, Severusi.“ Ach! Tak tohle je Severus Snape? Představovala jsem si ho jinak. Ale což!! Pravda je vždy jiná. „Dobrý den Kdo jste??“

  „Šárka Marie Pomořanská.“ Představím se svým novým jménem.

  „Elizabeth Brown.“

  „Rády bychom se přidaly k řádu.“

  „S tím já nesouhlasím.“ Podezřívavě jej probodnu pohledem Co ten má do toho co mluvit??

  „Mluvte dál…“ Vyzve nás Brumla.

  „Co?!“ Nechápu.

  „O Vás dvou…“

  „Ach tak. Ehm... jméno už jsem říkala, že?? Takže je mi osmnáct a pocházím z Norska. Vystudovala jsem utajenou školu, o které se nesmí mluvit. Ještě něco by Vás zajímalo??“

  „Řekněte něco Norsky.“

  Úvëa súri súyir antolya (Mnoho větrů proudí z tvé pusy).“ Odpoví mu Írimë. Asi budou chtít taky nějakou mluvu po mně, že?? Ještě štěstí, že mně to bratr učil. Sic jen trošičku sprostá slova, ale to je jedno.

  „Idiota dejar nos ser (je to sice španělsky, ale taky to vyjde) (Debile nech nás být).“ Odpovím.

  „Pane řediteli, mohu s Vámi mluvit. O samotě.“ Řekne Seví. Z jeho hlasu je poznat, že toto není otázka.

  „Dobrá. Dámy, mohly by jste na chvíli odejít??“ Jen přikývnu a odcházím stejně jako Írimë. Zavřou se za námi dveře. Docela mně zajímá o čem budou mluvit. Proto se je rozhodnu sledovat.

  „O čem jsi se mnou chtěl mluvit, Severusi??“ Optá se za stěnou Brumla.

  Nitrozpytem jsem se dozvěděl pár zajímavých věcích a myslím, že by potřebovaly důkladné prošetření u Svatého Munga.“ Prohlásí Seví. Jak to sakra myslí?? Jak u Sv. Munga?? Co to vůbec je??

  „A proč??“

  „Myslí si, že jsou elfové a bohové.“ Odpoví posměšně Seví. A sakriš!!! Snad to Brumlovi nedojde. Jen to néé!! Pomóóóóc!!

  „Možná to tak je.“ Zhodnotí Brumla. Ach jo!! To snad není možný!! Zas na vše přišel!!

  „Cože??“

  „Svět je plný zvláštních bytostí. Proč by tyto dívky nemohly být bohyně či snad elfky?“

  „To snad nemyslíte vážně.“ Vyjekne Seví.

  „Ale ano, myslím.“

  „Víte vůbec co děláte?? Jak můžete někomu takhle slepě důvěřovat??“ Naštve se Snape.

  „Možná proto, že elfové existují. A boha už jsem taky viděl.“ Mluví pořád klidně Brumla.

  „Takže kdyby jste najednou spatřil kolibříka který by tvrdil, že je veliký jako drak, věřil by jste mu, že??“

  „Možné by to bylo.“ S tím se rozesměji. On by věřil i tomuhle??

  „Takže tohle... Tohle všechno je Vám  ukradené?? Jak si můžete myslet, že to je normální?? Kdyby přišel Pán zla a říkal : "Já jsem milovník mudlů!!" věřil by jste mu?? Jistěže ano!! Protože to je u Vás normální!!“

  „Před pár lety ještě ano. Tenkrát, když byl ve škole.“

  „A teď?? Teď by jste mu věřil zrovna tak??“ Dusí v sobě vztek Severus.

  „Věřil bych, že se zbláznil. Ale Voldemorda známe. Zato ty dvě dívky ne.“

  „Myslíte si kdoví jaká je to legrace??“ prskne. „Pán zla je rozezlený nikdo neví proč, navíc něco se stalo... Ale vás to samozřejmě nezajímá...“ procedí smrtijed.

  „Zajímá, ale pokud se nemýlím, před chvílí jsme se bavili, zda poslat či neposlat mladé slečny do blázince.“

  „To je samozřejmě na Vás, ale spousta členů si i tak myslí, že jste přespříliš důvěřivý...“ Zhodnotí Severus.

  „Dobrá. O čem jste se mnou chtěl původně mluvit??“

  „O Pánu zla, to je možná také důvod proč zůstávám v jeho službách, nemýlím-li se??“ řekne chladně. „Pán zla před pár dny mluvil s jakousi osobou, bavili se o jisté zbrani a o... Hlavním bohu. Pokud se samozřejmě Malfoy nezbláznil...“

  „Nevíš, co přesně říkali a jak ta osoba vypadala??“ A jej!! To snad zjistit ani nemuseli!!

  „Černovláska, bledá, podobná Belatrix Lestrangeové, až na tip vlasů... Něco málo přesného vím, nebo alespoň Malfoy starší...“

  „Co přesně??“ Zajímá se zřejmě napjatý Brumla.

  „Pán zla se ptal kdo, že je ta dívka.

Dívka odpověděla ,že je mocnější než on sám.

Pán zla namítl, že nikdo není silnější než on...

Dívka odpověla Ano, ale dál jsem jí nerozuměl...

Pán zla se ptal Jak o nich ví.

Jednoduše,jsem také … „zarazí se Seví.“ bohyně.

Ty a co chceš? zeptal se pán zla. Žádné podmínky Hlavního Boha jsem neporušil.

Jsi si tím jistý? ptala se černovláska.

Ano, ničím zemi, ustavičně hledám božskou zbraň. Odpověděl Pán zla

A jak jste daleko s hledáním? ptala se dívka

Vím, kde je první hádanka. odpověděl jí Pán zla

Kde je? dívka

Na vrcholku Mont.Everestu. Pán zla

Dobrá, už musím jít, pán volá. dívka

Poté už šli,dál je Malfoy nesledoval...“ Zakončí své přespříliš přesné vyprávění

  „Tak to je znepokojující. Pokud hledají Božskou zbraň, je to špatné. A kdo byla ta dívka?? Co myslíš, Severusi, je nebezpečná??

  „Netuším, Pán zla se docela obával její přítomnost, takže asi ano…“

  „Jen vědět na které straně stojí??“ Povzdechl si ředitel.

  „Nechápu, proč si myslíte, že je možné, aby nebyla s Pánem zla…“

  „Protože to spíše vypadá, že Voldemord je na jejich straně.“

  „Takže vy myslíte…“

  „Že bohové existují?? Ne, nemyslím. Já to vím. I v řádu máme jednoho.“ Přemáhám se abych ho nešla zabít. A jemu, že se má věřit!! Co neví to nepoví.

  „Co, prosím??“ Nechápe Seví.

  „I v řádu máme jednoho.“

  „Takže to v podstatě myslíte vážně…“

  „Ano, myslím to vážně. Možná i vím, kdo je jedna z těch dívek, co stojí za dveřmi. Jen popis nesedí a tak nevíme, která si myslí, že je bohyně.“

  „Ta barenovlasá. Černovlasá si myslí, že je elf.“

  „Aha!! Můžeš prosím odejít a poslat dovnitř ty dvě dámy. A ještě bych tě rád poprosil, jestli bys nezavolal Hannah. Měla by být ve štábu.“ On mi ničí plány. Hannah to rychle zjistí. Co teď??

  „Jděte dovnitř.“ Zavrčí na nás Seví a odejde. Vejdeme dovnitř.

  „Doufám, že jste nečekaly dlouho.“ Přivítá nás ředitel.

  „Ne jenom hodinu…“ Procedí ironicky Írimë.

  „Moc se omlouvám. Sedněte si.“ Sedneme si. Hned na to někdo zaklepe. „Dále.“ Dovnitř vejde… Má sestra!!

  Ehm...Pardon, že ruším, ale Severus říkal, že chcete abych přišla...“ zablekotá.

  „Ach, ano!! Hannah, mohla bys nám pomoci vyřešit menší pomoc.“ Ten zmetek, ten imbecil, blb a nevím co ještě!! Takhle mně podvést!! Sestru z toho moh vynechat!! Nenávidím ho!! Imbecil!!

  „O co se jedná??“

  „Severus si myslí, že se zbláznily. Prý si myslí, že jsou bohyně a elfka. Mohla by jsi zjistit co je na tom pravdy??“ Požádá ji Brumla se svým typicky milým úsměvem.

  „Alex?“ Ozve se mi sestra v hlavě. Radši neodpovídám. Možná ještě neví, kdo jsem.

  „Vím, že jsi to ty!!! Chceš abych mu to řekla??“ Povzdechnu si. Tak to ví.

  „Moc dobře víš, že nechci. Proč jen je Brumla tak chytrej.“ Povzdechnu si.

  „Tak to je dobrá otázka!! Ale ať už řeknu ano nebo ne, je si tím jistý, že jste Bůh a Elf.“ Zhodnotí sestra.

  „Tak já mu zkusím vymazat paměť!!“ Zažertuji.

  „Opovaž se!!“

  „Chjo!!“

  „Já mu to řeknu, nechci mu lhát!!“ Ach jo!! Tak to bude ještě zajímavé. Radši ji už neodpovídám. Ona kývne. Brumla se usměje o něco víc.

  „Proč jste to neřekly dříve, děvčata??“

  „Tohle není naše válka.“ Zhodnotí Írimë.

  „Nechápu Vás. Proč tu tedy jste??“ Zajímá se Brumla.

  „Jsou věci, které nikdy nepochopíte.“ Odpovím jakmile mi dojde, že Írimë se k odpovědi nemá.

  „Tak dobrá. Nechme to tedy být.“ Rezignuje. „Ještě pořád chcete do řádu??“

  Co by bylo lepší?? Zůstat s Brumlou, který bude vědět, kdo jsem?? Ale to se tím pádem moc neudrží v tajnosti. Když o sestře to řekl i tomu umaštěnci. A ten je navíc na straně zla. Bude to znamená, že budu mít Voldemorda za zadkem a neustále bude říkat, ať se k němu přidám. Navíc táta nás tím lépe najde. Takhle nelze začít od začátku. Ale, když odejdu, bude to znamená, že na to zase hned přijdou. Zůstat neutrální je taky možnost. Ale zase nemůžu pomoci nevinným. A proto jsem přeci tady. Dá se i založit nová organizace, ale kdo by tam šel?? Asi nikdo. Všichni jsou věrní buď Brumlovi nebo Voldymu. Tak jak z tohohle začarovanýho kruhu ven?? Jak se rozhodnout??

  Zhluboka se nadechnu. „Je to začarovaný kruh, Brumbále. Myslím, že nejdřív, by jsme se z něj měly vymotat a až pak se k Vám přidat.“ Odpovím nakonec.

  „A předtím nebyl??“

  Ne. Předtím jste nevěděl, kdo jsme. Teď to víte. Tím se kruh uzavřel a lepší by bylo se z něj nejdřív dostat.“

  „Slečno Brown, co vy si myslíte??“

  „Já jsem tu s Alex..“ Pokrčí rameny.

  „I přesto snad máte svůj názor. Nebojte se ho říci.“ Pobídne ji Brumla.

  Nályë mól nausëlyo (Jsi otrokem své představivosti!)“

  „Co prosím?? A jestli tak v Angličtině.“

  „Dobrá můžete jít.“ Vystrnadí nás ze své pracovny. Sestru si tam nechá. Mně to nevadí a i s Írimë odejdu.

 

--**--

 

  Alexis s tou elfkou odešly. Proč se mnou chce Brumbál mluvit? Je to důležité, asi ano, proč?

  „Hannah, kdo byly ty dívky. Nevypadalo to, že nám řekly svá pravá jména!“ řekne.

  „Neřekly.“ Přiznám.

  „Tak kdo to byl?“ zeptá se Brumbál. Co teď? Váhám.

  „Browntka se jmenuje Írimë a Alex se jmenuje Alexis Improbusa Numen.“ Řeknu nakonec

  „Vaše sestra?“

  Já na odpověď jenom přikývnu.

  „Nechceš se posadit?“ zeptá se Brumbál, ukáže na křeslo.

  Já se teda přiblížím k křeslu a sednu si. Ze dvou důvodů, bylo by neslušné říct ne a navíc se mi stát vážně nechce.

  „Severus mi podal znepokojující zprávu!“ prohlásí Brumbál. Vážně? Ono je to vždycky znepokojující, ne?

  „Voldemord našel první hádanku. Řekl to nějaké bohyni. Měla prý černé vlasy a bledou pleť. Nepřipomíná ti o někoho?“ zeptá se. Tak tohle znepokující je!

  „To mohla být Alexis…“ vysoukám ze sebe ohromeně.

  „Proč,ale potom byla tady?“ dumá Brumbál. Já mlčím a zírám do země. To nemůže být pravda! Nesmí! Alex by přece nešpehovala řád! Ne, to ne! Ona taková není!

  „Znáte na tuto otázku odpověď?“ zeptá se Brumbál.

  „Neznám!“ přiznám.

  „To je špatné. Je možné, že by tvá sestra byla na straně Voldemorda a sem šla jen na výzkum?“ vysloví Brumbál nahlas mé myšlenky.

  „Možné to je.“ Přiznám tiše.

  „Mohla by jste o něčem něco zjistit?“ zeptá se Brumbál, než však stihnu odpovědět vtrhne dovnitř jakási žena s brýlemi, korály a vypadá pohoršena a naštvaně.

  „Promiňte Brumbále, ale křišťálová koule mi právě předpověděla, že mám být tady a teď a byl by hřích neuposlechnout, navíc s Vámi potřebuji nutně mluvit.“ Řekne žena mystickým hlase.

  „A o čem, Sibilo?“ zeptá se Brumbál.

  „O tom koni!“ prskne.

  „Jakém?“

  „O tom co si říká,že může říkat žákům báchorky!Ten kůň si myslí, že může znesvětit moje metody... Ne, že bych nevěděla, že je bude pohoršovat, ale...“

  „Sibilo, uklidněte se. Vše je v pořádku. Firenze už tu pracuje tolik let a Vás napadlo teprve teď si stěžovat?“

  „A navíc vaše znamení jsou mírně ve špatném rozpoložení...“ řekne Sibila.

  „Jak to myslíte?“ Zeptá se Brumbál.

  „Tak, že Vám vychází špatná budoucnost. Velice špatná... Ať dělám, co dělám vždycky vytáhnu tu samou kartu...“

  „Můžete to vysvětlit?“

  Vytáhne kartu na které je kostlivec připravený nechat svou kosu sekat.  ářčáářJe zkroucený v nanejvýš obtížné, napjaté pozici a chys­tá se uvést do pohybu změnu - a konečně i transformaci. Štír v dolní části obrazu má svůj jedovatý osten připraven k bodnutí. Květy leknínu a posvátné lilie umírají v bahně, ze kterého kdysi vzešly.

  „Tohle je karta smrti, Brumbále! Ne fyzické,ale… Psychické!“ vysvětlí.

  „Za jak dlouho?“

  „To není určité!“

  „A je něco jiného, co jste mi chtěla?“ zeptal se Brumbál.

  „Hvězdy už Vám nejsou nakloněny“ prohlásí, otočí se, vyjde a praskne dveřmi.

  „Mohla by jste něco zjistit?“ zeptá se Brumbál tentokrát mne.

  „Asi ano.“ Přikývnu.

  „Dobrá, můžete jit.“ Řekne Brumbál a já odejdu z tam té místnosti. Projdu schody dolů a rozhoduji se kam jít. První odejdu z pozemků školy, abych nebyla nápadná. Zamířím tedy chodbou hradu zpátky stejnou cestou jakou jsem přišla. Zamyšleně se rozhlédnu. Když v tom do mě někdo vrazí. Čímž mně povalí, zjistím, že je to Severus Snape. Inteligentní jedinec, narozdíl od těch tří šašků (Lupin, Potter, Black).

  „Neumíte dávat pozor!“ křikne Snape. Pche! To on do mě vrazil!

  „Pardon, ale to vy jste do mně vrazil.“ Řeknu klidně. Nechápu proč tak křičí, proč křičí? Protože křičí! On se otočí a chce jít dál.

  „Omluvit se neumíte?“ zeptám se pobaveně.

  „Umím, ale ne Vám, slečno.“ Řekne. Já a slečna? Já jsem stokrát starší než on sám!

  „Když myslíte, pane.“ Ušklíbnu se. S tím Severus odchází, já pokrčím rameny, otočím se a vyrazím na cestu hradem. Když v tom do někoho vrazím.

  „Pardon!“ zamumlám automaticky.

  „Ne, já se omlouvám!“ ozve se mužský hlas. Já zvednu pohled a spatřím zelenovlasého mladíka s červenými očima. Vyhoupnu se na nohy a nabídnu mu pomocnou ruku.

  „Nikdy jsem Tě tu neviděl.“ Řekne po té co se postaví,

  „Já jsem byla jenom za Brumbálem letaxem.“ Plácnu první věc která mně napadne.

  „Aha!“

  „Doufám,že se ještě někdy setkáme!“ řeknu a vyrazím zpátky k pozemkům.

  „Taky doufám.“ Ozve se ještě,.

  Vyjdu dál, chvíli po tom se ocitnu za pozemky školy.

  „Slečno, měla by jste bejt v hradě. Zde je to nebezpečný.“ Ozve se za mnou dunivý hlas.

  „Já tu nestuduji a právě odcházím!“ prohlásím.

  „Ach tak! Ale i tak by jste neměla chodit sama po lesích.“

  „Vždyť není nutné chodit po lese!“ namítnu.

  On pokrčí rameny a odchází. Já se přenesu, namátkou kam. Objevím se na rozkvetlé louce, která je plná květin. Prostě nádhera! Všimnu si sestry, tak tedy zamířím k ní, doufajíc, že mně neodpálkuje.

  „Alex?“ oslovím ji opatrně.

  „Hannah?“

  „Co tu děláš?“ zeptám se.

  „Poblíž bydlím a ty?“

  „Dumám!“

  „Nad čím?“ zeptala se Alex.

  „Nad životem a smrtí!“ odpověděla jsem prostě.

  "Proč?" otázala se má sestra.

  „Tak... Je to běžné...“ odtuším. U nás (bohů) to běžné teda není! My neumíráme… My nežijeme… My bdíme nad obyčejnými smrtelníky! Teda vlastně žijeme, ale navždy!

  „Není!“ potvrdí mé myšlenky Alex.

  „Ale je... Budeme smrtelné, Alex, a já si myslím, že by to byla chyba....“ vyslovím proud svých myšlenek nahlas. Je toho na mně moc! Jednu chvíli jsem obyčejná bohyně a teď…

  „Nebudeme, pokud se domů vrátíme do 10let.“ Odmítne tu myšlenku Alex.

  „Možná ne.“ Potvrdím.

  „Jak to myslíš?“ zajímá se.

  „Že se možná nestihneme,“ nebo také nedokážeme, ale to nahlas říkat nebudu, “vrátit.“

  „Co by jsme nestíhaly? Máme ještě 10let!“ řekne optimisticky.

  Já na odpověď jenom pokrčím rameny.

  „Tak jak jsi to myslela?“ naléhá na mně.

  „Takhle…“ pokrčím rameny. Ne, sestřičko, myslela jsem to úplně jinak! Vůbec nevíme kde je teleport, což je velký problém. Tam kde jsme se objevily jsme nic neviděly...

  "Tak najdem brášku. Ten je na Zemi často." řekne Alex. Taky bych s Thomasem chtěla mluvit.

 

--**--

 

  Čekám na sestřinu odpověď. Chápu jak špatně se cítí. Mně taky dělá problémy se s tím vším vyrovnat. Ale jsem rozhodnutá tu zůstat. I kdybych měla umřít. K čemu mi je nesmrtelnost?? K čemu, když se tam nedá žít?? Nejsou tam žádné rostliny. Nejsou tam hvězdy. Není tam skoro žádné přátelství!!

   „Nevím... Minule nevypadal zdravě... Nevíme, zda dokáže udržet svou moc. Co když to nebyl otec, nebo matka? Co když to byli kouzelníci? Thomas je někdy zbrklí a nepromýšlí si věci do předu. Nevíme, zda na zemi ovládá svou magii dobře. Co když ho pobyt zde oslabuje? To nebyly běžná zranění boha! I kdyby útočil bůh na boha, takhle zřízený bůh není! Regenerační systém boha a navíc každý bůh má vnitřní štít!“ Zafilozofuje sestra. To mě docela zneklidní. Co když se Thomasovi něco stane??

  „To by, ale znamenalo, že i my přijdeme o svou moc.“ Namítnu.

  „Nevím, vždycky o zemi mluvili jako... Jako by se stalo něco co by se stát nemělo... A jenom tak mimochodem... Nedokázala jsem udržet na uzdě své schopnosti, bylo to strašné a navíc nikdy se to nestalo! Nikdy! Nikdy se nestalo aby se božské schopnosti najednou zcvokly. O tom jsem četla, bůh, který zůstane tam kde má být se svými schopnostmi má pořádek.“ Tak to mně trochu zneklidnilo. Znamená to snad, že budeme lidem nebezpeční?? Co když jim něco omylem uděláme. Ztrátu moci bych zvládla, ale tohle ne!!

  „Možná si se jen nechala vyvést z míry.“ Snažím se ji uklidnit. Sice nevím, co se stalo, ale možná to bylo jen rozrušením.

  „To by se stávalo častěji…“ Zahučí sestra. Tak teď nevím co říci. Je to zvláštní!!

  „To by doma padaly skříně každou hodinu.“ Rozesměji se. Tak to je bezva!!

  „M-m-m-mož-ž-žná j-j-ji-im t-ta-a s-s-kří-íň s-s-pad-d-la s-s-ama od-d-d seb-be.“ Vysoukám ze sebe. To bych chtěla vidět. Takovou padací skříň doma nemáme. Vlastně, když se nad tím zamyslím, doma jsem se skoro nikdy nesmála a tady se směji skoro pořád. Zůstanu tady v každém případě.

  Jo jasně! Skříň která se z ničeho nic objeví ve vzduchu a je to navíc božská skříň...“ Zavrčí ironicky. Tak tak to je!! A já si myslela, že je to normální skříň smrtelníků.

  „Aha.“ Zamumlám už beze smíchu. Sestra se rozhlédne. „Co hledáš??“ Zajímám se.

  „Co bych měla hledat??“

  „Tak proč se rozhlížíš??“

  „Abych se podívala po krásné zemské květinové krajině?“ Nadhodí.

  „Aha!!“ To je dneska výřečnost, že?? Pořád jen samé AHA!! Sestra zívne. Asi by už chtěla jít spát?? „Jseš unavená??“

  „Nejspíše… dneska mám, ale práci pro řád.“

  „Aha!!“ Zase ta samá odpověď. Jsem asi dneska nějak mimo.

  „Zase to AHA??“ Zeptá se s povytáhnutým obočím.

  „Jo!! Vadí??“

  „Nebuď hned protivná!!“ Okřikne mně. „Co víš o Garantově jezeře??“ Zeptá se.

  „Nic.“

  „Tak nic!! Já tě opouštím.“ Rozloučí se a mrkne pobaveně. Tak už jde?? No nic.

  „Ty už jdeš??“ Zamumlám zklamaně.

  „Ano, řád si myslí, že u toho jezera pobívají smrtijedi a já je budu sledovat...“

  „Ach tak!! A nechceš pomoct??“ Zeptám se v naději, že bych konečně mohla pomoct proti Volďákovi.

  „Myslím, že sledovat je problém nebude…“ Ušklíbne se.Možná si to vyložujiu špatně, ale připadá mi jako by tím bylo řečeno NE!! Smutně se usměji a pokývu hlavou.

  „Ale jestli chceš, tak ti nebráním,“

  „Dobrá.“ Přikývnu už o poznání šťastněji. „Jdeme??“ Jsem to, ale nedočkavá, že??

  „Dobře!!“ Hned na to se obě přeneseme. Nemám čas se ani rozhlédnout a už se musíme schovávat. Vidím Belu s nějakým mužem. Hádala bych, že je to Rodufus, ale kdo ví??

  „Asi se hádají.“ Ozve se mi v hlavě ´bystře´ sestra.

  „Asi jo.“ Odpovím.

  „Pšššt.“

  „To snad nemyslíš vážně?!?!“ Zařve Rodufus, či jak se jmenuje.

  Ále, že by se Rodolphuskovi něco nelíbilo??“ Provokuje ho Bela. Mně, zvědavého člověka, by docela zajímalo, o čem se to baví.

  „Neprovokuj, nebo uvidíš.“ Zasyčí nebezpečně Rodulphus (konečně vím jak se jmenuje).

  „A copak?? Tvou neschopnost??“ Ušklíbne se. „Promiň, že tě sklamu, ale tu už jsem viděla dávno.“

  „Ať svých slov nelituješ!! Ještě pořád jsi má žena a budeš mně poslouchat!!!“ Sykne.

  „Nebo co??“ Prskne Bela.

  „Kletbu Cruciatus ještě umím dobře.“

  „Ach ano!! Kletba Cruciatus...“ Řekne lhostejným hlasem černovlasá smrtijedka.

  „Crucio!!“ Křikne Rodulphus a pošle kouzlo na Belu. Hned na to se Bela svalí na zem a začne se svíjet. Avšak nekřičí ani nenaříká. Jsem zděšená!! Jak někdo může mučit svou VLASTNÍ manželku?? I sestra vedle mě vypadá zděšeně.

  „Na tohle se nebudu dívat!! Nemáš náhodou ty smrtijedy zavřít?? Že by jsme zasáhly už teď.“ Pošlu k sestře po pár vteřinách.

  „Mám je sledovat!!Zasahovat nebudeme!! To bychom se prozradily!!“ Odpoví Hannah. Hned na to mně ochromí a vytvoří kolem mně štít. Já ji zabiju!! To snad nemyslí vážně?? Proč mně sakra svazuje??

  To sis mohla odpustit.“ Pošlu k ní svou myšlenku. Můj hlas zní tak ja se cítím. Naštvaně a skoro vražedně. Mohla by mi alespoň trochu věřit.

  „Promiň, ale nemůžeme se prozradit.“ Omluví se Hannah. Takže mi doopravdy nevěří!! To nebudeme moci spolupracovat!! To bez důvěry nejde.

  „A kvůli tomu mně musíš svazovat??“

  „Promiň.“

  „Neprominu. A rozvaš mně!!!“

  „Slibuješ, že nezakročíš??“

  „Už jsi si to zapamatovala??“ Promluví Rodulphus a jak si všimnu už ukončil kletbu.

  „To mi tak málo věříš??“ Optám se zklamaně.

  „Nejsem domácí skřítek!!“ Zavrčí Bela a pokusí se postavit.

  „Znám Tě. Slib mi to!!“

  „Ne, ale jsi má žena.“ Zavrčí smrtijed. Já se jen přenesu. Na to naštěstí štít neplatí.

 

--**--

 

  Alex se přenesla. Je mi to líto! Ale…Teď už nic nezmůžu! Stočím pohled na zvedající Belatrix, nedokáže se zvednout. Je mi ji líto. Je tam chvíli ticho. Ticho. Zlovolné ticho, které přeruší Rodolphus.

  „Takže?“ Pobídne svou ženu.

  „Nevím.“ Přizná. Překvapuje mně její tón, je v něm chlad, ale zároveň (což mně šokuje) obavy.

  „Tak nevíš? Crucio!“ sykne Rodolphus. Je krutý! Belatrix sice tentokrát nestojí, tím pádem nespadne, ale vyjekne a začne se ihned svíjet.

  Bolest kterou ji způsobuje je pro něj slast. Belatrix to opět snáší bez hlásky (když nepočítáme výkřik na začátku). Nechápu to, zmocňuje se ve mně nenávist. Takhle ubíhalo celých pět minut.

  „Už si to pamatuješ?“ zeptá se Rodolphus, zatímco zruší kletbu. Odpověď se mu však nedostane, jelikož jeho žena mlčí, ani se nezvedá.

  „Co bys chtěl slyšet?“ zeptá se Belatrix tiše, její chladnost je ty tam.

  „Konečně uznej, že mám pravdu! Jsem Tvůj muž a neposlušnost tolerovat nebudu! Budeš mně poslouchat!“

  „Budu poslouchat jenom jednu osobu!“ řekne tentokrát chladně a pomalu se staví na nohy.

  „Ne!Ty budeš poslouchat hlavně svého muže!“ prohlásí panovačně.

  „Tys mi asi nerozuměl.“ Usoudí Belatrix,zatímco vytáhne hůlku.

  „Crucio!“

  Belatrix opět zasáhne kletba a opět bezmocně spadne na zem, hůlku upustí. Ovšem mezitím se objeví na obzoru další postava. Čiší z ní chlad a obličejem připomíná hada.

  „Co se to tu děje?“ Otáže se chladně, když si všimne mučení Belatrix.

  „Nic, můj pane.“ Řekne poslušně Rodolphus, při čemž se pokloní. On mu podlézá! To musí být Lord Voldemort!

  „Belo?“ osloví ji Voldemort (pardon za to oslovení).

  „Nic, pane.“ Prohlásí Belatrix a postaví se, poté se pokloní. Ona ho ještě kryje, toho hajzla! Ale počkat Voldemort tam teď je! Třeba jim řekne nějaké pokyny!

  „Belo,mám pro Tebe úkol. Pojď se mnou!“ sjede ji chladným pohledem.

  „Samozřejmě!“ přitaká horlivě. Voldemort se otočí a zamíří pryč. Já s tím samým nápadem se pokusím přesunout, bohužel šlápnu na větvičku která vydá hlasitý zvuk. Proč?

  „Co to bylo?“ zbystří Voldemort. „Prohledejte to tu!“

  Najednou všichni začnou prohlédavat. Já se okamžitě zneviditelním. Vyskočím na nohy (já si totiž lehla) a chvátám dolů. Ovšem Belatrix mávne hůlkou a (kouzelnickým) kouzlem mně zviditelní. To snad není pravda, jakou mám smůlu! Převezla mně čarodějka! Kouzelnické kouzlo! Sakra! Sakra! Jsem v háji zeleným! Tak se teda zastavím. Co teď? Dokážu provést svou magii božskou? Co když moje magie vážně slábne a nebudu se moci bránit?

  „Zabijte ji!“ poručí Voldemort.

  „Jestli to dokážete…“ plácnu.

  „A proč by ne?“

  „Protože ty Vaše Avrady jsou Vám k ničemu.“

  „AVADA KEDAVRA!“ křikne kletbu Rodolphus a vyšle zelené světlo. Já mávnu rukou a světýlko se rozplyne a k tomu já zívnu. Voldemorta to asi zaskočilo. Chjo! Proč já jednou nemávám rukou? Došlo mu to? Co,když ano?

  „Belo, Rodolphusi běžte pryč! Ať vás tu už nevidím!“ řekne Voldemort nevrle. Belatrix se ukloní a s tím se přemístí stejně jako Rodolphus.. Ehm… Je to dobře? ÉÉÉÉ já se zabiji !Skočím ze skály vysoké do rokle a zabiji se. Cha! Ne, první toho idiota naštvu. Ať si uvědomí, že ne všichni bohové jsou na jeho straně.

  „Jak jsi to dokázala?“ zeptá se Voldemort.

  „A já měla dojem ,že tam v hlavě máš mozek...“ poznamenám.

  „Nebuď drzá, bohyně!“ křikne Voldemort naštvaně.

  „Ty mi nic rozkazovat nebudeš.“ Odseknu.

  „Co tu chceš?“ zeptá se Voldemort.

  „Tebe ne.“ Usoudím. Cosi zavrčí Voldemort a já se furt připitoměle šklebím.

  „Tak co chceš?“ opakuje Voldemort.

  „CO bych podle Tebe chtěla chtít?“

  „Nevím.“

  „Tak proč se ptáš?“ otážu se.

  „Kvůli něčemu tu musíš býti…“ usoudí Voldemort.

  „Kvůli něčemu co tě nemusí zajímat.“ Poznamenám.

  „Jsi na území, kde Hlavní bůh slíbil, že žádný bůh ani bohyně nikdy nevkročí, teda jen kvůli něčemu extra důležitému, takže mně to zajímat musí!“

  „Ach tak! A tobě asi nedošlo, že jsou bohové jiného názoru než Hlavní bůh? Třeba podle mně jsi jenom podlí idiot který zabijí nevinné lidi...“ řeknu.

  „Ty…Ty…Ty!“ Opakuje pořád dokola, když v tom se tu objeví … Tatík!

  „Zdravím, kde jsi nechal matku?“ ušklíbnu se. Po chvíli se objeví má matka… V mini šatech! Vypadá jako nějaká…

  „Co se děje,lásko?“ zeptá se matka.

  „Ale vypadá to, že jedna z dcer je objevena...“ oznámí otec. Sakra! Otci se dokážu postavit, ale matce?

  „Hannagrit! Jak ses opovážila odejít z domova?! My jsme tě varovali. Teď budeš pomalu ztrácet svou moc!Tvůj bratr ji již ztratil!“ rozkřikne se matka.

  „Cože?“ otážu se. Ne, to ne! Thomas neztratil moc, to ne!

  „Slyšela jsi dobře!“ řekne matka.

  „Lepší ztratit božskou moc než být tam nahoře a poslouchat Vaše voldemortské žvásty!“ odseknu nakvašeně. Proč jednou nedokáži držet jazyk za zuby?

  „Jak… Jak se opovažuješ?“ zeptá se matka mávne rukou, najednou se mi přitíží. Nevím proč, cítím se šíleně slabá. Že by mi sebrala mou moc? Ne, to ne!

  „Tak a teď to máš! Můžeš si jít za bratrem, jsi stejný blázen!“

  „Můžeš zničit používanou magii, ale nemůžeš zničit magii v nitru. Thomas sám má pořád božskou magii, jenom ji nedokáže ovládat! A vy to dobře víte, ale až přiznáte své chyby bude pozdě. Protože tenhle už tu nebude!“ řeknu.

  „Tak si běž!“

  „Taky, že jdu!“ odseknu. S tím se elegantně přenesu na tu samou louku, spadnu do vysoké trávy a potichu se rozbrečím. To je konec!

 

--**--

 

    Sedím a dívám se do zdi. Snažím se na nic nemyslet. Nejde mi to. Pořád přemýšlím, zda se přidat k Brumlovi nebo ne. Asi bude nejlepší to zkusit. Přece jen za to nic nedám. Nebo snad ano??

  „Írimë?? Jsi tu??“ Zavolám svou kamarádku. Jsem rozhodnutá. Přidám se k řádu. Jen doufám, že z toho nebudou problémi.

  Írimë neodpovídá. Asi tu není. Škoda!! Vezmu tužku a papír. Naškrábu na něj vzkaz, že jdu za Brumlou a odcházím. Zastaví mně, ale hlas mé sestry. Sice mi mluví v hlavě, ale i tak to poznám.

  „Alex, Thomas ztratil svou moc.“

  „Jak to??“

  „My ji taky budeme pomalu ztrácet. Potkala jsem naše rodiče, bohužel. Myslím, že mně zbavili části mé moci." Ajajaj!! Tak to je blbý. Jestli ztratíme moc, moc světu nepomůžeme.

  „Klid, ségra, vše bude v pořádku. Nemusíš mít strach. Určitě ti jen chtěli nahnat strach. Což se jim povedlo.“ Řeknu, i když podvědomě vím, že to není pravda.

  „Myslíš??“

  „Jo.“ Uklidňuji ji.

  „Když o tom tak přemýšlím, neexistuje žádná magie která by boha připravila o schopnosti trvale. Nejdéle to jde na 24 hodin.“ Tak to toho moc neví. Existuje jedna možnost, ale moc se o ní nemluví. Je zakázaná. Teda až na vyjímky. Otec ji může používat bez omezení. A s ním i matka.

  „No vidíš.“ Nechci ji vystrašit pravdou. Ale vždyť ona si nezaslouží, abych ji lhala!! Ale já musím!! Nemohu ji vystrašit! Je to ještě dítě!!

  „Kde jsi??“ Zajímá se sestra.

  „Na cestě k Brumlovi.“ Nelžu!! Konečně mluvím pravdu. To ji vystrašit nemůže.

  „Proč?“

  „Proto.“ Zahraji si na tajemnou.

  „Ach tak. Mno já taky musím.“ Rozloučí se se mnou.

  „Měj se.“ S tím se přenesu před Brumlovu pracovnu. Zhluboka se nadechnu a zaklepu. Na vyzvání vejdu a pozdravím. Pak si teprve všimnu Snapea. Už zase on?? Umaštěnec mně jen rozhořčeně sleduje. Asi tu něco probírali!!

  „Á dobrý den.“ Ozve se Brumla.

  „Mohla bych s Vámi mluvit, Brumbále?? Ale o samotě.“ Šlehnu pohledem po Sevím.

  Já stejně odcházím. Doufal jsem, že si dokážete zařídit čas, ale jak vidím tak ne.“ S tím se Snape klidí z kabinetu.

  „Tak si sedněte.“ Pokyne mi. Sednu si.

  „Promiňte jestli jsme Vás od něčeho vyrušila.“ Omluvím se.

  Myslím, že teď už je to jedno. Takže o čem jste se mnou chtěla mluvit??“ Zajímá se.

  „Můžu se tedy přidat k řádu??“

  „Ale samozřejmě…“ Kývne hlavou.

  „Mohl by jste, prosím, utajit mou identitu. Né jak to bylo se setrou. Že jste o ní řekl tou netopírovi.“

  „Ano, jistě...“

  „Dobrá, kdy se mám přiřadit k řádu??“

  Pokud by jste chtěla můžete pomoct Vaší sestře sledovat nepřítele. Zatím nevím. Nejspíše až bude schůze. Což ještě nevíme kdy, až bude potřeba... Však se to včas dozvíte...“ Oni nemají pravidelné schůze?? Co je to za blbovinu?? Když takhle je Voldy dostane jedna dva.

  „Co vy na to říkáte??“ Zajímá Brumlu můj názor.

  „Mně je to jedno.“ Pokrčím rameny.

  „Dobrá, prozatím je můžete sledovat. Prosím neprozrazujte se.“ Copak jsem Blbá??

  „Ano.“ Přikývnu a vztek v sobě dusím.

  „Dobrá, uvidíme se příště…“ Usměje se. Tak takhle se na mně dívali jen někteří bohové. Ve chvílích kdy se mně pokoušeli zbalit.

  „Nashledanou.“ Rozloučím se a přenesu se pryč.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jméno xD

(Beltrix.blog.cz, 24. 8. 2011 9:26)

To jméno je luxusní - Šárka Marie Pomořanská :D