Ze začátku je to sice trochu zmatené,ale lépe jsem to vysvětlit nedovedla. Prozatím je to ještě pořád v 15.stol, takže se tam ještě nejsou kouzla jaké známe z Harryho.
Tribunál
S trhnutím se probouzím. Zase se mi zdál tenhle strašný sen. Stejně tak jako každou noc, předchozí tři roky. Kéž bych se nikdy nechtěla podívat jak umřela moje maminka. Nejhorší je, že mi to ukázala Lathenie. Aby jste pochopili, Lathenie je vládkyně chaosu. Dokáže také otevřít bránu času a posílá tam své bojovníky, aby měnili minulost. Její bojovníci si sjednoceně říkají Řád. My jim spíš říkáme Řád Chaosu. Když říkám (píšu) my, myslím tím sebe a strážce z organizace. Ti bojují proti Lathenii. Před třemi lety jsem k nim také patřila. Udělala jsem přesně to, proč mi Lathenie ukázala pravdu. Odešla jsem od tamtud. Nemohla jsem snést pomyšlení, že vůdce strážců je Lorian. Můj otec a vrah mé mámy. Ale to není jediný důvod. Máminu smrt si dávám za vinu. Kdybych se narodila dřív než bráška, máma by ještě žila. Účel, který myslel Lorian, Bych splňovala. Chtěl, aby jeho dítě bylo nesmrtelné (nesmrtelného zabije jen další nesmrtelný) stejně jako on. Já jsem nesmrtelná, ale Lorian o tom, že jsem jeho dcera neví. Neví ani to, že existuje jiný nesmrtelný než je on, jeho sestra Lathenie a jeho bratr Dartemis.
Mluvím tu o svém životě a ani jsem se nepředstavila. Jmenuji se Nikola. Je mi 28let. Mám černé vlasy a modré oči.
Pomalu vstávám z postele. Za přemýšlení, co budu dnes dělat, se převlékám. Pak si vzpomínám na vzkaz, který se mi včera objevil na stole. Bráška mě žádá, abych přišla na přelíčení Tribunálu. Tak tam určitě nepudu. Neustále chtějí řešit můj odchod z organizace. Nelíbí se jim, že jsem odešla bez vymazání paměti. Tak to by mi ještě chybělo. Svou paměť mám pořád docela ráda a nemíním se s ní loučit. I když by byla legrace pozorovat Lorianovu naštvanou tvář. Můžu přeci jen vždy utéct. Tak je rozhodnuto. Jde se za Tribunálem!!! Ale co budu dělat do té doby?? K Tribunálu můžu až večer. No nejdřív napíšu bratrovi, že tam půjdu. I on se mě kolikrát ptal proč jsem odešla od organizace. Nikdy jsem mu neodpověděla. Nesl by pravdu dost špatně. S Lorianem si rozuměl. Je dokonce jeho žákem (Arkarian je žák Loriana, ne naopak).
Usedám za stůl a píši krátkou odpověď:
Dobrá přijdu.
Nikola
Papírek chvíli pozoruji. Hned na to mizí. Zase přemýšlím, co budu dělat. Docházím k názoru, že nejlepší bude, jít se cvičit v boji a učit se lépe ovládat své schopnosti. Jdu ven a začínám cvičit.
Cvičím až do večera. Jdu se osprchovat a trochu najíst. K večeři si uvařím vajíčka. Po té jdu spát. Dlouho nemůžu usnout, ale nakonec se mi to podaří.
Cítím, že se přesouvám na jiné místo. Je to moc dobře známí pocit. Přesouvám se do Citadely. Ta je zavěšena v meziprostoru. Je prakticky nemožné dostat se tam bez vědomí strážců. Citadela mě posílá do Athén přesně dvěstě let př.n.l. Zde sídlí Tribunál. Ocitám se v zahradách. Tam na mě čeká Perbatin, člen Tribunálu. Je hodně vysoký (že by byl příbuzný s Hagridem??).
„Pojď se mnou.“ Říká né moc přívětivě. Jdu za ním. Odvádí mě do jednoho z mnoha pokojů.
„Myslím, že víš co dělat. Přelíčení začíná za půl hodin, tak tam buď včas.“ S těmito slovy odchází.
slovy odchází.
Já se jen ušklíbnu. Otáčím se a vidím černou tuniku s černým pásem. Nic jiného jsem ani nečekala. Do černé se oblékají nevítaní hosté. Já si ale tu tuniku na sebe nehodlám obléct. Na sobě mám černé kalhoty i triko. To jim bude muset stačit. Při nejhorším je ještě více naštvu. No když má být moje přelíčení dramatické, tak co nejvíc.
Půl hodiny jen tak čučím do zdi. Pak se zvedám a pomalu přesouvám do jednací síně. Zastavím se přede dveřmi. Cítím se nesvá. Nechci si to přiznat, ale mám strach z reakce Tribunálu. Ví moc dobře, že tohle jim ještě nikdo neudělal a asi dlouho neudělá. Zhluboka se nedechnu a vcházím dovnitř. Dveře se přede mnou sami otevírají. Jakmile jsem vevnitř, ozývá se několikanásobné zalapání po dechu. Lorian se na mě dívá jako bych udělala bůhvíco špatného. Vždyť jsem se jen neoblékla do tuniky. Rychle si všímám, že své myšlenky pouštím do prostoru. Ještě se je snažím zachytit. To my už, ale nejde. Mé myšlenky již dopluli k členům Tribunálu. Všichni jsou mozkovidi (čtou lidské myšlenky) i Lorian. Já jsem také mozkovidka.
Lorian se dost přemáhá, ale nakonec mi ukazuje že si mám sednout. Má židlička je uprostřed půl kruhu. V půl kruhu je deset židlí. Na nich sedí devět členů tribunálu a Lorian.
„Víš proč jsi tady??“ Ptá se Lorian a ještě pořád mu v očích jde vidět zlost, ale můj oděv nijak nekomentuje.
„Tuším.“ Odpovídám mu mile.
„Není divu, že jen tuší. Za poslední tři roky se provinila snad ze všech pravidel strážců“ Vykřikuje jeden z členů Tribunálu.
„Během posledních tří let jsem se nemohla provinit proti ŽÁDNÉMU pravidlu strážců, jelikož už tři roky nepatřím k organizaci.“ Hájím se dotčeně. Jiní členové Tribunálu chtějí protestovat, ale Lorian je zastavuje máchnutím ruky.
„To je důvod proč tu jsi.“ Promluví. „Jelikož nepatříš k organizaci, musíme ti buď zablokovat schopnosti, nebo vymazat paměť.“
„To vím, ale kdo říká, že se nehodlám přidat k Řádu??“ Nad touto myšlenkou se pousmívám. Jestli mě někdo zná, tak ví, že tohle bych nikdy neudělala.
„To by pak byl ještě větší důvod vymazat ti paměť.“ Syčí Lorian. Mezitím, co se Tribunál rozčiluje, já se dostatečně bavím. Přesně kvůli tomu jsem sem šla. Chtěla jsem vidět jejich naštvané pohledy.
„Tak hneme se trochu z místa nebo se tu pořád budeme dohadovat, co se mi může stát??“
„Vše je jasné. Teď ti vymažeme paměť a je to.“ Vítězně se usmívá Lorian.
„Takže je tohle jednání skončeno. Nashledanou.“ Loučím se s nimi a mizím. Ještě stihnu zachytit jejich vražedné pohledy.
Objevuji se před domem svého bratra. Zjišťuji, že jsem s Tribunálem mluvila až do rána (v Athénách se měří čas jinak). Klepu na jeho dveře. Ty se po chvíli otvírají.
„Ahoj.“ Zdraví mě můj bratr a usmívá se.
„Ahoj můžu dovnitř?“ Ptám se ho. On mě bezeslov pouští dovnitř.
„Jak bylo u Tribunálu??“ Zajímá se. Já se jen rozesměji.
„Dneska bych ti radila nechodit na oči ani jednomu z nich. To vyřiď i vše, které potkáš. Byli pořádně naštvaní.“ Soukám ze sebe během smích. Bratr se na mě divně dívá.
„Co´s jim udělala??“
„Nic.“ Tvářím se jako svatoušek. Na Arkarianovi jde vidět, že mi nevěří. „Jen jsem tam přišla normálně oblečená a trochu jsem je štvala.“
Arkarian rezignovaně kroutí hlavou. Ještě před pár lety by mi dával přednášky jak se mám chovat, ale už ztratil naději, že se mu to povede.
Dlouho jsme si potom ještě povídali o různých věcech.
