PŘESTĚHOVÁNO NA http://tija12.blog.cz/

Ták a je tu kapitola. Tentokrát po Vás chci TŘI komentáře. Což se tu nenazbírá ani za rok, tak s tou povídkou snad můžu i seknout.

Ale teď se dejte do čtení!

  „Ahoj Lucko.“ Pozdraví mne o dva dny později ráno Jakub.

  „Ahoj Jakube. Kde jsou ostatní??“

  „Šli zkoušet ty kouzla, cos nám včera donesla.“ Oznámí. „Já už je naštěstí umím. Nechceš donést další??“

  „Právě proto jsem přišla. Mám další kouzla.“

  „A jaké??“

  „Takže.“ Řeknu a podívám se do papírku. „Accio, Ennervate, Lumos, Mdloby na tebe, Pouta na tebe, už jsem Vám dávala, že??“

  „Jo. Ale jaké jsou ty další??“ Je nedočkaví.

  „Nějak se do toho učení hrneš. Kde máš Sevíího??“

  „Prej se nebude zahazovat s takovými Mudlovskými šmejdy jako jsme my.“ Odfrkne si. „Ale už mluv ty kouzla.“

  „Dobrá, dobrá. Jen klid. Jsou to: Nox!! To zhasne světlo.

                                                     Expelliarmus!! Odzbrojení.“ A tak mluvím další a další kouzla.

  „Jseš zlato.“ Usměje se na mne Jakub po mém proslovu. Podám mu seznam a on se jde kouzla učit. Napodobím ho a učím se také.

  Je večer a já se vracím domů. Jdu pomalým tempem. Cestu přede mnou osvětluje jen pouliční osvětlení. Občas jde slyšet zahoukání sovy či zaštěkání psa. Podívám se na oblohu. Je posetá hvězdami. Z nich vyčnívá Měsíc. Brzy bude v úplňku. Miluji úplněk. Ráda v tu dobu chodím do lesa. Vždy tam vše krásné svítí a ani není potřeba slunce. Taky tam nikdo nikdy není. V naší vesnici byli jen pověrčiví lidé. Mysleli si, že o úplňku po lese běhají vlkodlaci a upíři. Prý proti sobě bojují. Avšak já tomu nevěří. Proto jsem také byla považována za blázna.

  Podívám se na hodinky. Mám ještě hodinu čas. Co kdybych si zašla do lesa tady. Sice není úplněk, ale to nevadí. I tak tam bude krásně. S rozhodnutím jít do lesa se vydávám za toto malé městečko. Za ním je lesík.

  Dojdu na hranice lesíka. Nadechnu se jeho krásné vůně. Pomalu vejdu dovnitř. Všude kolem rostou krásné stromy, prolínají se větvičky a kořeny. Zahanbit se nenechají ani mechy a lišejníky. Pomalu se procházím. Musím se dívat pod nohy, abych nezakopla o nějaký kořen. Chvílemi se prodírám houštím, chvíle mi jdu po mýtině. Vše si užívám.

  Znovu se podívám na hodinky. Už bych se měla vydat na zpáteční cestu. Abych ji vůbec našla. Otočím se o 180°. Zase pomalým krokem se vydám nazpátek. Znovu se prodírám stejnou cestou. Najednou se za mnou ozve zapraskání větviček. Prudce se otočím po zvuku. Nikdo tam není. Asi to způsobila nějaká zvěř. Jdu dále. Avšak zase se ozve stejný zvuk. Otočím se a hledám, kdo ho mohl způsobit. Zase nikoho nevidím. Uklidním se a jdu dále. Najednou se přede mnou objeví několik lidí. Mají černé pláště a mrtvolně bledou tvář. Leknu se. Chci utéct, ale nohy jako by mi přirostly k zemi.

  „Kdo jsi?“ Zeptá se mne jeden z těch lidí. Otevřu pusu a chvi odpovědět, ale nevyjde ani hláska.

  „Nás se nemusíš bát.“ Řekne posměšně další.

  „Ne, my ti neublížíme.“ Začne zase jiný.

  „My tě jen zabijeme.“ Dodá ten první. Vyjeveně se dívám jak se ke mně přibližují. V tu chvíli se moje nohy uvolní a já se rozeběhnu pryč. Několikrát klopýtnu, ale ani to mne nezastaví. Běžím dál. Hledám cestu ven. Ven z tohoto pekla. Utíkám. Doběhnu na mýtinu. Chci jít dál, ale přede mnou se objeví plameny. Chtě nechtě se musím otočit a běžet zpět. Musím jen doufat, že ti zvláštní lidé to vzdali.

  K mému neštěstí se zase objevili ti lidé. Teď jsem byla v pasti. Za mnou les hořel. Přede mnou a zprava a zleva jsou ti lidé. Kam teď?? Není úniku.

  „Tak co si vybereš?? Oheň nebo upíry??“ Zeptá se jediná žena z mích pronásledovatelů. Upírů?? Zarazím se. Jak upírů?? Ti přece neexistují!! No, ale když jsou kouzelníci, proč by neměli být upíři??